ROVART - Portál pre súčasné umenie
husken

FFF

 

augusztusi nyitva tartás

 

Róth Maximilián

 

Otváracie hodiny

 

vyznamenanie

 

Plaketa predsedu KSK

 

ISSN 1337-7167

< STALO SA < DOSLOVA < POD OBRAZ < ATĎ.

 

< Večerná škola

 

< ROVÁS < ROVART < LÖFFLEROVA AKADÉMIA < eNRA

 

Szabó Ottó

 

Potreba zrkadla

redaktor: Richard Kitta 2009-07-01

 

 

P o t r e b a   z r k a d l a

Nevyhnutnosť sklenenej tabule pokrytej tenkou vrstvou hliníka na objektívne zobrazenie a  subjektívne posúdenie okamžitého obrazu. Aký druh pravdivosti sa však nachádza v tom odraze? Žije človek so svojou tvárou?
Reflexie v hrnčeku čaju, na vodovodnom kohútiku znečistenom zvyškami zubnej pasty, sekundový odraz na skle dverí pred vstupom do mestskej hromadnej dopravy či momentka na okamih sa zjavujúca prekračujúc mláku. Uvedomuje si človek vlastnú tvár? Potrebuje pre svoj život toto uvedomenie? Faktom ostáva - nevidíme svoju tvár. Haptická skúsenosť je jediná prirodzená možnosť poznania skladby ektogénnych prvkov nás samých. Polemika o pravdivosti autoportrétov uskutočňovaných vďaka vlastnostiam reflexných plôch otvára následné pátranie po odpovediach. Otázka realizmu autoportrétov z rôznych historických období a potreby zachytenia tváre samotného autora vchádza jednak do filozofickej úvahy sebastvárnenia. „Potřeba reality je přímo spjata s prací jednotlivce na sobě samém. Proto má u Baudelaira ústřední význam figura dandyho. Ten vytváří umělecké dílo sám ze sebe – ze svého těla, chování a gest.“(1) 

Psychologická potreba seba-zachytenia (fotografie, videozáznam, televízia) dnes však vytŕča oveľa viac ako v minulosti. Napríklad séria Rembrandtových autoportértov predstavovala skôr  duševné rozpoloženie, život postupne starnúceho maliara odrážajúci sa v jeho vráskach či výraze tváre, než narcistickú potrebu obdivne sa kochať vlastnou krásou, respektíve nachádzať nešťastie ak odraz nezodpovedá našej túžbe;  i keď otázka reality v zmysle možnosti seba-videnia ostáva naďalej otvorená.

Výstižne túto problematiku popisuje Merleau-Ponty, ktorý vo svojej knihe Svět vnímání hovorí: „Tváří v tvář tomuto úsilí znovuobjevit svět tak, jak jej uchopujeme v žité zkušenosti, se všechny poučky klasického umění bortí. Klasická malířská nauka je založená na perspektivě – to znamená, že se malíř kupříkladu při pohledu na krajinu rozhodne přenést na plátno jen zcela konvenční zobrazení toho, co vidí. Blízko sebe vidí  strom, ak upře pohled o něco dále na cestu a nakonec až k obzoru a podle toho, nač právě upírá zrak, se pokaždé mění zdánlivá velikost ostatních předmětů. Na plátně vše zaonačí tak, aby zobrazil pouze kompromis mezi těmito různými pohledy.  Bude se snažit najít společného jmenovatele všech vjemů tím, že předmětům dá nikoli velikost, barvy a vzhled, ktérý mají při přímém pohledu, ale určitou konvencí danou velikost a vzhled, vycházející z pohledu upřeného na linii obzoru do nějakého úběžného bodu, k němuž pak směrují veškeré linie krajiny táhnoucí se od malíře k obzoru,..., když však ve vnímání vstupujeme do styku se světem, zjišťujeme, že se nám určitě nejeví tímto způsobem. Když náš pohled bloudí krajinou, zaujímáme v každém okamžiku nutně určitý úhel pohledu, a tyto po sobě jdoucí momentky, které vždy zachycují jen danou část krajiny, nelze poskládat vedle sebe. Malíř může ovládnout tuto sérii různých pohledů,.., až na plátně zkonstruuje obraz krajiny, který neodpovídá žádnému z přirozených pohledů. Zkrotí její neposedné ubíhání, ale zároveň potlačí její vnitřní chvění a život.“(2) Rovnako ako v Pontyho popise cesty umelca k maľbe krajiny na plátne, platí  falošnosť označenia realizmus i v problematike autoportrétu umocnená faktom, že pohľad na vlastnú tvár  je jednoducho úplne vylúčený.

Subjekt  obsahuje obe zložky, hmotnú i nehmotnú. Dnes, najmä vplyvom médií, sa dostáva stále viac do pozornosti hlavne viditeľná zložka človeka, čo nabáda na povinnosť vnímať seba cez optiku vonkajšiu – telesnú. 
„..přesun těžiště z bytí do jednání provádí Foucault i v pojetí lidského subjektu. Ten mu již není východiskem a základní podmínkou aktivity, ale naopak jejím produktem. Činnost se nepřidává k již existujícímu subjektu (který by byl jejím neměnným podkladem – substancí), nýbrž subjekt povstává z činnosti.“(3) Človek sám seba prirodzene nevníma cez telesnú formu bytia (samozrejme s výnimkou fyziologických potrieb), no predovšetkým cez duševno. Myšlienky, rozumová i emocionálna zložka utvára život. Rozhoduje o jeho smerovaní a subjektívny uhol pohľadu – subjektívna realita – subjektívne vnímanie ho robia výnimočným a jedinečným u každého človeka. Uvedomovanie si seba voči okoliu na základe fyzickej roviny bývalo menej podstatné. Dnes, v zovretí mediálneho tlaku, sa toto kritérium vyšplhalo na popredné miesto. Nastavovanie si pomyselných zrkadiel a porovnávanie seba voči ostatným z hľadisla fyziognómie či stylingu sa stalo podvedomou tenziou vo vnímaní.
Vnútorná hodnota  človeka stráca na zaujímavosti, čoraz viac uniká pozornosti nepriamo úmerne k atraktívnosti obalu. Ba dokonca sa od fyzickej krásy presunulo viac pozornosti k odevu, štýlu, doplnkom – v podstate  až ku ekonomickému statusu.

O duši, tele a ich vzájomných vzťahoch taktiež pojednáva Merleau-Ponty na základe myšlienok filozofa Descarta, ktorý: „při hledání toho, co je vlastně člověk, podroboval kritickému zkoumání své vlastní ideje, jako například ideu ducha a těla. Tyto ideje očistil a zbavil je veškeré temnosti a nejasnosti. Zatímco většina lidí si pod pojmem duch představovala cosi jako velmi jemnou hmotu, jako dým či závan větru – podobně jako primitivní národy -, Descartes skvěle ukázal, že duch není ničím takovým a že je zcela jiné povahy, neboť i dým či závan jsou svým způsobem věci, byť velmi jemné, zatímco duch není žádnou věcí, nesídlí v prostoru, kde by zaujímal nějakou rozlohu jako ostatní věci, ale naopak zcela v sobě soustředený, nedělitelný a v posledku není ničím jiným, než jsoucnem, jež přichází k sobě a nezvratně se usebírá, poznává sebe sama. Takto se dospělo k čistým pojmům ducha a hmoty či věcí. Je ovšem zřejmé, že onoho zcela čistého ducha mohu nalézt a takříkajíc dotknout se jej pouze v sobě samém. Jiní lidé pro mě nejsou nikdy čistým duchem. Poznávám je jen skrze jejich tváře, gesta, slova, zkrátka prostřednictvým jejich těla. Ovšemže druhý se pro mě ani zdaleka neredukuje na tělo,…,daného člověka nedokážu oddělit od jeho siluety, tónu hlasu, přízvuku. Byť jsem jej spatřil jen na minutu, rozpoznám jej daleko snáze, než když dám dohromady vše, co o něm vím ze zkušenosti či z doslechu. Druhý je pro nás duch, dlící v nějakém těle, a v celkovém vzezření tohoto těla je pro nás jakoby obsažen celek všech možností; duch pak je samotnou přítomností tohoto souboru možností.“(4) 

Vzťah jedného človeka voči druhému v znamení subjektivity odhaľujúcej vnútorné špecifiká, poznávanie a vytváranie určitých väzieb spletá z jednotlivcov osobité siete. Neznamená to ale stratu identity jednotlivca v prospech anonymity masy. „Lidstvo samozřejmě není ani jedinou Bytostí, v níž by se množství jedinců mělo pouze rozpustit a splynout. Nachází se principiálně v nejistotě: každý může věřit pouze tomu, co vnitřně poznává jakožto pravdivé – a zároveň každý myslí a rozhoduje se již v síti určitých vztahů k druhým, ketré jej přichylují k určitým názorům,…, není života ve společenství, v němž bychom byli zbaveni sebe sama a nutnosti zajímat stanovisko, a není vnitřního života, který by nebyl jakýmsi prvním pokusem navázat vztah s druhými."(5) 


Katarína Barlová

 

 

Ilustrácie: K. Barlová

Literatúra:  
(1) Barša,P., Fulka,J., Michel Foucault, Dokořán, Praha, 2005, str.18
(2) Merleau-Ponty,M.-Svět vnímání,OIKOYMENH,Praha,2008,str.19,20
(3) Barša,P., Fulka,J., Michel Foucault, Dokořán, Praha, 2005, str.96
(4) Merleau-Ponty,M.-Svět vnímání,OIKOYMENH,Praha,2008,str.46,47
(5) Tamtiež, str.52,53