ROVART - Portál pre súčasné umenie
husken

Otvárací cas

 

Róth Maximilián

 

Sándy

 

Otváracie hodiny

 

vyznamenanie

 

Plaketa predsedu KSK

 

ISSN 1337-7167

< STALO SA < DOSLOVA < POD OBRAZ < ATĎ.

 

< Večerná škola

 

< ROVÁS < ROVART < LÖFFLEROVA AKADÉMIA < eNRA

 

Szabó Ottó

 

Néant Et Calme

redaktor: ds 2009-10-23

 

 

při odchodu se neotáčejte


Všechny hlavy na obrazech
musí být rozhodně zakloněny.
Ne příliš, nesmí padat
ani budit dojem smutku.
Ruce žen nechť jsou odděleny
od těla, jako při tanci.
Hudbu ovšem nepouštějte,
kazila by dojem prázdna.

Mužské ruce od těl ovšem odtrhněte,
nadělaly už příliš škod.
Nechte je volně padat prostorem,
nedávejte jim ale žádné významy.

Dětské hlavy zobrazujte pouze
jako součást dívčích klínů.

Zvířata se smí pohybovat jenom vertikálně
a nesmí mít dostatek místa pro útěk.
Přesto musí působit idylicky, pestrobarevně.
A ptáky malujte plasticky a s křídly, vždy se sluncem.

Pozadí obrazů vyplňte hustou spletí svých poselství.
Nesnažte se v žádném případě zachovat si důstojnost,
nešetřete sycenou osobitou symbolikou,
bezbřehou imaginací. Nedýchejte při zobrazeních
podobenství života. Umírejte šťastní.

 

 


myšlenka ztracená a odcizená

uzavřen v prázdném kupé
nočního vlaku ze Záhřebu
obklíčen únavou
ulehám k zimnímu spánku

v kufru fotky a výstřižky
z nudistického týdeníku

průvodčí je slečna
průsečíků slovanských rysů
a modrých germánských očí

dlaní mne hladí a konejší
"Pane, máte horečku...
jste v pořádku?"

šeptá mi tiše do myšlenek
mihotavých
kundujících

 

prominem si

Dvacet let hledal jsem kompromis
mezi budu a byl jsem
Nešetřil se ani trochu
avšak příliš neutrácel
Dvacet let hledal jsem

Jsem v rozpacích, mám-li přiznat,
že to všechno mělo nějaký smysl.
Ale stálo to za to:
tak třebas ten drak
který slétl ze zamračeného nebe do Vodičkovy ulice.
Zpočátku mu nikdo nevěnoval pozornost.
Uspěchaní a upachtění lidé po něm šlapali
a i tramvaje si to přes jeho slizký hřbet  svištěly vesele dál.
Ocas draka vedl až nikam k poště do Jindřišské
a jeho hlava se opírala o kašnu na Karlově náměstí
                                                           u Novoměstské radnice.
Možná se chtěl jen napít, když listoval korespondenčními lístky.
Možná si jen chtěl užít trochu toho lidského tepla velkoměsta.

Až jakási podivná ženská z obchodu se suvenýry upozornila vojsko
že velká zelená obluda blokuje vchody do pasáže Lucerny.
Jakmile se dostavili páni v uniformách
nastala panika a všeobecné pozdvižení.
Sledoval jsem tu vřavu, když pracovníci městských služeb oděni
v oranžových vestách začali motorovými pilami řezat do živé hmoty.
Řezali mi nohy. Ruce mi řezali. I hlavu mojí.
Tehdy jsem poprvé zpanikařil: odzbrojil jsem nějakého vojáka
a poprvé v ruce držel pušku.
Z přestřelky jsem vyšel vítězně: krev vrahů odtékala
postraními ulicemi a pokud vím, zastavila se                
ve Fantiškánské zahradě u keříků růží, na které zrovna čůral pes.

Dvacet roků hledal jsem rozdíl
mezi milovat a nenávidět.
Na váhy stavěl pro a proti
a nikdy se nezapomněl přistihnout
při blaženém pocitu údivu sebeuspokojení.
Uspokojení nikoliv ze stavů věcí,
spíše nad jejich nejasností.
Jejich rozpačitostí.
Minci ovšem na třetí stranu neobrátíš
nemáš-li to štěstí stát se sanjásinem.

Někdy ale svitla naděje, že jsem překonal sám sebe,
že jsem jasně označil linie mírových území:
V docela malém zapomenutém knihkupectví pod chebským hradem,
jsem jednou objevil sešit s nákresy a schématy
jak si vyrobit rozhlasový příjmač ignorující veškerá rušící zařízení.
Sestavil jsem si ho přesně podle návodu, nebylo to tak složité.
(Myslím si, že by to zvládlo i osmileté dítě nebo opilá baletka, možná
i dobře udržovaný orangutan).
Nedočkavě jsem ho zapnul a naslouchal.
Ale ať jsem kroutil regulátorem  hlasitosti jak jen šlo
žádný zvuk jsem nezachytil.
Až jednou v noci mě vzbudil tichý šum. Opatrně jsem mu šel naproti.
               Šel z mého rádia, které jsem odložil do šuplíku psacího stolu.
Rádio  jsem tam odložil v domění, že ho už nebudu nikdy potřebovat. (Na našich psacích stolech jsou pouze věci, které k životu nepotřebujeme. O šuplatech je stále šance vést sáhodlouhé diskuse na internetu)
Nervózní šum z mého rádia mě stále více znepokojoval. Neustával ani
nesílil. Celé dny jsem sedával u svého rádia: Tak toto je všechno? To jsou ty necenzurované informace? To jsou ona sdělení?
Ač mě šum děsil svou nezáživností, opakováním stále stejných motivů,
neutuchajícím patosem a často jsem jeho poslech přerušil výbušným
záchvatem smíchu, úzkostlivým pláčem nebo touhou po slovech,
nepřestával jsem ho vnímat.
Vše pominulo až v okamžiku, kdy jsem ztratil signál.

Dvacet let hledal jsem
spojitost mezi tichem a křikem.
Naráží-li do sebe -
Často jsem přemýšlel
je-li to tentýž obraz vykreslující moji zbytečnost
nebo jsou to snad memotechnické pomůcky
jak se přinutit zůstat a setrvat v hledání rozhlasových vln.

A pak někdy v pátek jsem napsal
tři nebo čtyři básně pranýřující tento svět
za jeho bezmeznou ohavnost, kuplířství a bezcitnost.
Důraz jsem kladl především na zobrazení romantických chvil svého
                                                                                    života
které jsem pak s naprostou samozřejmostí napadal a vyvracel.
Cynicky jsem přehodnotil dosavadní výsledky svého snažení
a kategoricky zamítl vysvětlení, že se jedná jen o souhru náhod
malých a komických osudů.